Autor: MUDr. Jan Šťastný

STOMATOLOGICKÁ ORDINACE   Poskytujeme komplexní služby v oblasti stomatologie.   S pacientem problematiku vždy probereme a navrhneme varianty řešení…

Více o autorovi

Podle § 23 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, má pacienta poučit lékař. Jde-li o lékařské zákroky, má vždy, bezvýjimečně s pacientem o povaze zákroku, potřebných výkonech, jejich rizicích, důsledcích, alternativách a léčebném režimu hovořit lékař. Tato komunikace zásadně nepřísluší zdravotní sestře. Není v souladu s účelem Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ani v souladu s platným zákonem, jestliže poučení o lékařském výkonu a všem co s ním souvisí poskytuje pacientovi místo lékaře zdravotní sestra či kterýkoli jiný zdravotnický pracovník. Jde o porušení pacientova práva na kvalifikovanou informaci, kterou v případě lékařského zákroku může dát pouze lékař.

V některých případech však neposkytuje zdravotní péči přímo lékař, a nejde o zákroky, které by bylo možno označit za zákroky lékařské. Např. je-li pacient v péči klinického psychologa, přísluší komunikace, která by jinak u lékařských výkonů příslušela lékaři, právě klinickému psychologovi. To, co uvádíme jako povinnosti lékaře, platí pak v přiměřeném rozsahu i o povinnostech klinického psychologa, který je v daném případě zcela samostatným poskytovatelem zdravotní péče. Nebylo by však na místě, aby klinický psycholog suploval lékaře, byť třeba v zájmu uklidnění pacienta, při poučení a informování o výkonech lékařského charakteru. Obdobně klinický logoped, fyzioterapeut s jiným než lékařským vzděláním, samostatně pracující rehabilitační pracovník nebo i zdravotní sestra poskytující ošetřovatelskou či domácí péči, může a má o této péči s pacientem komunikovat Nemá tedy komunikovat o lékařských zákrocích  a  výkonech, ale pro pacienta jsou někdy neméně významné i otázky péče ošetřovatelské.

Lze tedy shrnout, že o lékařských výkonech má pacienta a vždy informovat jedině lékař, nikoli jiný zdravotnický pracovník. O jiných než lékařských výkonech má pacienta informovat ten, kdo je podle příslušných právních předpisů způsobilý samostatně tyto výkony poskytovat.

Jinou otázkou je, který lékař, např. v ústavním zdravotnickém zařízení, má pacientovi informace poskytnout. Kdo je vlastně ošetřujícím lékařem pacienta a čím je tato skutečnost dána? Často dochází i k diskusím o míře informační povinnosti ze strany jednotlivých lékařských odborností. Pacient je vyslán praktickým lékařem k ambulantnímu specialistovi, který ho vyšetří a s příslušnou lékařskou zprávou vrací do péče praktického lékaře ( pokud pacienta nezařadí do dispenzární péče ambulantního specialisty ). Pacient se odborného lékaře – ambulantního specialisty dotazuje na výsledek vyšetření a vše, co z něho pro jeho zdravotní stav, léčebný režim a potřebu dalších výkonů vyplývá. Lékař zvažuje, zda je to skutečně on, kdo má poskytnout pacientovi potřebné informace, nebo zda tyto informace uvede ve zprávě pro registrujícího praktického lékaře a ten e posléze povinen pacienta informovat. Pokud pacienta neinformuje s tím, že vše napsal ,,jeho panu doktorovi“ a ten mu již potřebné informace poskytne, může být pacient nepříjemně překvapen, když jeho praktický lékař ho naopak odkazuje na specialistu a podivuje se, že mu specialista příslušné informace neposkytl.

Zásadně platí, že informace by měl pacientovi poskytnout a s pacientem náležitě komunikovat každý ošetřující lékař. Snad by bylo možno připustit výjimku u lékařů poskytujících komplementární péči. Je-li tedy pacient praktickým lékařem vyslán na odborné vyšetření k ambulantnímu specialistovi, měl by ambulantní specialista s pacientem řádně a dostatečně komunikovat a neodkazovat ho na praktického lékaře. To však neznamená, že praktický lékař by se neměl k výsledku vyšetření u ambulantního specialisty v rozhovoru s pacientem vrátit a znovu s ním výsledky odborného vyšetření probrat.

Poněkud specifická situace nastává u radiologických vyšetření, kdy pacient je ošetřujícím lékařem vyslán na sonografické vyšetření, CT vyšetření, nukleární magnetickou rezonanci, nebo žena na mamografické vyšetření. Pacient má v této situaci zpravidla tendenci co nejrychleji zjistit výsledek vyšetření a zcela pochopitelně se dotazuje lékaře radiologa, někdy též laborantky, jaký je vlastně výsledek. Je jistě nepochybné, že stěžejní komunikace s pacientem a jeho informování ve smyslu Úmluvy o lidských právech a biomedicíně i ve smyslu zákona v těchto případech nenáleží lékaři radiologovi nebo lékaři poskytující mu komplementární péči ( např. patologovi ), ale ošetřujícímu lékaři, který příslušnou zobrazovací či jinou metodu indikoval. To však neznamená, že poté, co provedl sonografické vyšetření nebo vyšetření počítačovou tomografií, by např. lékař radiolog nemohl nebo neměl pacientovi přiměřenou informaci podat, aby ho neuvedl do stavu nejistoty až do doby, než bude mít pacient možnost o výsledcích vyšetření komunikovat s ošetřujícím lékařem, který ho na vyšetření vyslal.

Žádný právní předpis nebrání lékaři poskytujícímu tyto výkony, aby i on sám v přiměřeném rozsahu, tak jak jej on sám uzná za vhodný, pacientovi přiměřenou informaci poskytl. To platí zejména tam, kde pacient měl obavu z vážného onemocnění a příslušné vyšetření toto podezření vyvrátilo. Je pochopitelné, že v opačné situaci je komunikace podstatně obtížnější a lékař radiolog či patolog rád ponechá potřebnou komunikaci na ošetřujícím lékaři, který pacienta k němu vyslal. V některých případech se pacient s příslušným odborníkem, např. patologem provádějícím histologcké vyšetření jeho tkáně, vůbec nesetká. Tam, kde se pacient např. s radiologem setká, nelze rozhodně přenášet informační povinnost na tohoto specialistu; náležitou komunikaci v celém komplexu, tak jak bude dále uvedena, musí s pacientem vést ošetřující lékař, který ho k vyšetření vyslal. Informace by zásadně neměla poskytovat zdravotní sestra nebo laborantka.

V případě ambulantní péče je zřejmé, kdo je ošetřujícím lékařem pacienta. Je jím buď praktický lékař nebo příslušný ambulantní specialista. Složitější je to v případě ústavní péče o pacienta v nemocnici. Zde se na jeho léčení podílí celý tým lékařů, služby jednotlivých lékařů se pravidelně mění, a zejména na větších pracovištích s pacientem občas komunikuje každou chvíli jiný lékař. Kdybychom učinili průzkum ve velkých fakultních nemocnicích a dotázali se pacientů, kdo je jejich ošetřujícím lékařem, došli bychom patrně k překvapivým výsledkům. Není-li zřejmé, kdo je ošetřujícím lékařem pacienta, není ani zřejmé, kdo je zodpovědný za náležitou komunikaci s ním, tedy i za to, že péče o pacienta bude probíhat s jeho informovaným souhlasem, tak jak lékaře zavazuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně a zákon. Je proto vždy na přednostovi a či primáři příslušné kliniky či oddělení nebo jiném vedoucím lékaři odpovědném za provoz určitého úseku poskytování zdravotní péče, aby jasně vymezil, kdo je v které době ošetřujícím lékařem kterého pacienta. Pacient by měl vědět, na kterého lékaře se v běžné denní době může obracet a který lékař je povinen s ním komunikovat. Nic samozřejmě nebrání tomu, aby komunikační povinnost s pacientem místo pověřeného ošetřujícího lékaře kdykoli převzal příslušný vedoucí lékař ( přednosta, primář ).

V průběhu péče o pacienta v ústavním zdravotnickém zařízení může dojít k situaci, že některý, třeba i závažný výkon nebo zákrok, s ohledem na měnící se zdravotní stav nemocného, je třeba provést v noci nebo o víkendu – tedy v době, kdy ani vedoucí lékař ani pověřený ošetřující lékař není přítomen. I v těchto případech má však samozřejmě pacient právo na náležitou komunikaci i náležité informace a péče musí probíhat s jeho informovaným souhlasem. V takovém případě je ošetřujícím lékařem pacienta logicky ten lékař, který má právě službu a který rozhoduje o provedení potřebných výkonů a zákroků.