Přechod od paternalistického k partnerskému přístupu k pacientovi
Autor: MUDr. Jan Šťastný
STOMATOLOGICKÁ ORDINACE Poskytujeme komplexní služby v oblasti stomatologie. S pacientem problematiku vždy probereme a navrhneme varianty řešení…
Podle etického kodexu České lékařské komory se má lékař vzdát paternalitních pozic v postoji vůči nemocnému a respektovat ho jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy a povinnostmi, včetně odpovědnosti za své zdraví. Podle tohoto kodexu je lékař povinen, pro nemocného srozumitelným způsobem, odpovědně informovat jeho nebo jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a dalších důležitých okolnostech, které během léčení mohou nastat. Tento Etický kodex České lékařské komory byl přijat 1.ledna 1996 – tedy pět let před tím, než Česká republika ratifikovala Úmluvu o lidských právech a biomedicíně.
Někteří autoři ( např. prof. Pafko, který sám velmi důrazně prosazuje nepaternalistický přístup lékaře k pacientovi ) právem poukazují na skutečnost, že vztah mezi lékařem a pacientem nikdy nemůže být zcela ,,partnerský“ tedy rovnocenný. Pacient přichází k lékaři s vážnou či méně vážnou chorobou nebo příznaky či jinými potížemi a žádá pomoc. Jeho vzdělání a schopnost orientovat se v medicínských problémech nebývá na úrovni vzdělání a orientace lékaře. Pacient tedy je konec konců vždy odkázán na to, aby tomu či onomu lékaři, kterého si sám svobodně zvolí, důvěřoval a buď přijal jeho návrhy a doporučení, nebo je odmítl a hledal řešení jiná.
Problémem je, že pacient sám v některých případech vyžaduje paternalistický přístup lékaře, nepřeje si být podrobně informován o svém zdravotním stavu a jednotlivých možnostech řešení, a přeje si, aby za něj rozhodoval lékař. Dává najevo, že odborným informacím stejně nerozumí a zachová se podle toho, co mu lékař doporučí. V jiných případech naopak požaduje velmi podrobné informace a údaje a vede s lékařem diskusi téměř odbornou. K informování pacientů o jednotlivých chorobách a možnostech léčby významně přispívá také internet. Pacient, který předem získá informace na internetu, je pak na rozhovor s lékařem mnohem lépe připraven, klade mu kvalifikované otázky a vyžaduje podrobné a kvalifikované odpovědi.
Lékaři nezbývá, než aby při poskytování informací vycházel z typu osobnosti pacient, jeho vzdělání, inteligence, povahových vlastností i hloubky zájmu o daný medicínský problém. Poskytne potřebné informace i tomu pacientovi, který se jich nedožaduje a dává najevo, že lékaři důvěřuje, neodmítne podrobnější a hlubší diskusi tomu, kdo si naopak podrobné informace přeje a kvalifikované dotazy klade. Nesmí dávat najevo, že ho pacient obtěžuje a že vyžaduje více informací, než je v těchto případech obvykle pacientovi poskytováno. Pacient má právo klást otázky vztahující se k jeho onemocnění a léčení a lékař je povinen na tyto otázky řádně a kvalifikovaně odpovědět. Není-li vhodná příležitost v dané chvíli a lékař je zaskočen hloubkou zájmu pacienta, nejde-li o neodkladný výkon, je vhodné rozhovor odložit na pozdější dobu a klidnější atmosféru. Lékař by neměl při rozhovoru s pacientem používat latinských či jiných cizích výrazů a pacientovi naznačovat, že dané problematice stejně nerozumí a měl by ponechat rozhodování na něm.
Při informování pacienta a komunikaci s ním by měl brát v úvahu:
- zdravotní a psychický stav pacienta
- vzdělání a intelektuální úroveň pacienta
- zájem pacienta být podrobně či naopak méně podrobně informován o zdravotním stavu a potřebných výkonech
- závažnost choroby, kterou pacient trpí, a míru rizika při zákrocích, které mají být pacientovi poskytnuty
Komunikace lékaře s pacientem by měla vést zpravidla k uklidnění pacienta, nikoli k jeho rozrušení a psychickému strádání. To však neznamená, že by lékař měl zdravotní stav a potřebné výkony bagatelizovat a pacienta ujišťovat o něčem, co není příliš reálné. Mírně optimistický přístup při komunikaci s pacientem lze však doporučit.