Význam komunikace s pacientem
Autor: MUDr. Jan Šťastný
STOMATOLOGICKÁ ORDINACE Poskytujeme komplexní služby v oblasti stomatologie. S pacientem problematiku vždy probereme a navrhneme varianty řešení…
V první polovině 20. století byl lékař pro své pacienty většinou nesmírnou autoritou nejen odbornou, ale i morální a lidskou. Zpravidla znal celou rodinu, její zdravotní stav, ale i její sociální situaci, problémy a starosti. Lidé, zejména na venkově, se radili se svým lékařem o otázkách, které přesahovaly problematiku lékařské péče, o rodinných problémech, mezilidských vztazích i hospodářských otázkách. Pokud lékař pacientovi indikoval nějakou léčbu, nebylo obvyklé vést o této léčbě diskusi. Pacient a jeho příbuzní měli právo svobodné volby lékaře a nic nebránilo tomu, aby k pacientovi byl každý den povolán jiný lékař, pravda, pokud si to rodina mohla finančně dovolit nebo byla dobře nemocenský pojištěna. Profesor Vladimír Vondráček ve svých pamětech vzpomíná na onemocnění svého otce, ke kterému byl nejprve povolán běžný rodinný lékař a když se ukázalo, že nemoc je vážná, byl druhého dne povolán profesor Thomayer. Lékař jednal zpravidla autoritativně, neradil se s pacientem, jakou léčbu by volil raději, ani mu podrobně nevysvětloval výhody či nevýhody jednotlivých možnosti léčby, na druhé straně věnoval často komunikaci s pacientem více času, než je tomu v současné době. Stížnosti či žalob na lékaře bylo poměrně málo a většinou je řešila lékařská komora. Žaloby na nedostatek informací a nedostatečnou komunikaci nebyly patrně v této době obvyklé.
Ve druhé polovině 20. století, zejména po roce 1984, v ČSSR dochází postupně k zásadním změnám. Mnohem více se začíná uplatňovat paternalistický přístup k pacientovi. Pacient již nemá právo svobodné volby lékaře, ale patří do určité spádové oblasti, kde má předem státem stanoveného svého obvodního lékaře, svého obvodního ambulantního specialistu a svou nemocnici. Zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966 sice dává lékaři povinnost informovat nemocného popřípadě členy jeho rodiny o povaze onemocnění a potřebných výkonech tak, aby se mohli stát aktivními spolupracovníky při poskytování zdravotní péče, praxe při poskytování informací pacientům byla však často spíše strohá. Vyplývá to konečně i z některých dobových televizních seriálů ( původní seriál Nemocnice na kraji města ), kde ti ,,správní lékaři“ pacientovi a jeho rodině spíše naznačují, že problematice zdravotní péče stejně nerozumějí, aby důvěřovali lékařům, kteří o tom již něco vědí, a aby nekladli zbytečné dotazy. Přesto měl pacient, stejně jako v současné době, právo lékařský zákrok odmítnout, a zákon přesně stanovil, v kterých případech lze poskytnout péči bez souhlasu pacienta.
Tato úprava z roku 1966 se dochovala do dnešní doby, byť je v současné době modifikována některými ustanoveními. Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. V nemocnici existoval často jev, kterému se říkalo ,,medicína mlčení“. Lékař indikoval potřebnou péči, předepisoval léčivé přípravky, vyšetřoval a léčil pacienta – a mlčel. Pokud se pacient sám aktivně dotazoval, bylo mu často naznačeno, že obtěžuje. Samozřejmě nelze generalizovat, protože i v té době byli lékaři, kteří náležitě komunikovali s pacientem a snažili se, aby pacient měl dostatek informací a byla respektována jeho práva, které podle zákona faktický měl.
Po roce 1990 se u nás situace mění: po vzoru západoevropských států i USA pacienti se stále více a právem dožadují informací o svém zdravotním stavu a naplňování svých práv. Lékaři si začínají uvědomovat nutnost komunikace s pacientem, a i tam, kde se toho pacient nedožaduje, se mu zpravidla dostává informací, na které má právo. Je samozřejmě velmi významné, jakým způsobem, jakou formou a v jaké atmosféře tyto informace pacient obdrží. Lékař si je vědom toho, že pacient má na informace právo a že zdravotní péče má být poskytována s informovaným souhlasem pacienta. Starší generace některých pacientů se spíše podivuje a často na informace a dotazy odpovídá ve stylu ,,Vy to přece víte lépe pane doktore, ponechám to na Vás“. Není tomu tak ovšem vždy a zejména mladší generace, zvláště pak lidé, kteří pobývali a byli léčení v zemích západní Evropy nebo USA, mají k této otázce zcela jiný přístup a dožadují se velmi podrobných informací o svém zdravotním stavu, potřebných výkonech, jejích rizicích, alternativách, průběhu, důsledcích apod.
S pacientem v současné době nelze nekomunikovat; komunikace s pacientem má nesmírný význam jak z hlediska ovlivňování jeho zdravotního stavu vhodným způsobem komunikace, tak z hlediska právních aspektů a dopadů. Podle Davida Ratha, stejně jako dobře odebraná anamnéza stanoví diagnózu v 80% případů, tak kvalitní komunikace s pacientem zabrání v 80% podání stížnosti, žaloby či trestního oznámení, i kdyby byly třeba oprávněné.