Dentální amalgán

Amalgám obsahuje slitiny mědi, cínu, stříbra a rtuti a nehledě na poměr, v jakém se tyto kovy v jednotlivých typech amalgámu nacházejí, nelze přehlédnout, že jsou všechny pro organismus toxické. Alternativní medicína nás dále upozorňuje na některé skutečnosti, které ukazují, že nejde pouze o hladinu rtuti v krvi pacientů ošetřených amalgámovými výplněmi, ale že zde existuje také problém individuálních reakcí organismu na těžké kovy, které se z amalgámu uvolňují i když jen v malé míře. 

Používají se jako velmi odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu. Ve světě se ročně spotřebuje do zubních amalgámů kolem 270 tun rtuti, z toho asi 70 tun připadalo na 15 zemí EU před jejím rozšířením o nové členské státy. Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií.

Rovnocenou alternativou k amalgámu je jen nákladnější zubní náhrada v podobě tzv. keramické inlaye, onlaye nebo korunky zhotovené pomocí CAD/CAM technologie CEREC nebo v zubní laboratoři.  V dnešní době se hodně diskutuje o náhradě zubních amalgámů, protože si vědci nejsou jisti, nakolik poškozují zdraví lidí. Amalgám může být zodpovědný za mnoho spolu nesouvisejících příznaků jako jsou deprese, únava apod. Rtuť z amalgámových výplní snižuje počet T-lymfocytů, což ovlivňuje imunitní systém a může vést k autoimunitním onemocněním jako roztroušená skleróza, lupus erythematodes. Amalgám hraje roli zhoršujícího činitele alergií nebo leukémie. Proto se hledají náhrady jako například plastické poymery. Velká část rtuti ze zubních amalgámů končí v životním prostředí. Podle expertů každý rok končí v Evropské unii asi 30 tun rtuti v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší. V některých severských státech (Norsko, Švédsko, Dánsko) se kvůli předpokládané škodlivosti od amalgámových plomb upustilo. V zahraničí proti amalgámovým výplním vystupují uznávaní vědci jako: Dietrich Klinghardt, dr. Joachim Mutter, dr. Andy Cutler, Jutta Altmann–Brewe aj. V Česku se stále používají. U některých typů poškození zubu se amalgám dodnes osvědčuje jako vhodný výplňový materiál. V roce 1826 začal francouzský zubař Auguste Taveau spravovat zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, se kterou se snadno vyplňovaly díry po odstraněném kazu, kde potom tato pasta ztuhla. Taveauovy plomby byly mnohem levnější než tehdy používané zlaté folie a snadněji se s nimi pracovalo. Měly však vážné nedostatky. Při tuhnutí tento první amalgám příliš nabýval na objemu. Dnes se považuje jeho mírné rozpínání za výhodu, ale jen u „živých“ zubů. Kvalitně zhotovená a vyleštěná výplň z kapslovaného tzn. dózovaného „non-gamma 2“ amalgámu je mechanicky odolná a trvanlivá. Amalgám se dobře zpracovává, je velmi pevný, má antibakteriální účinky a v kavitě (otvor po vyvrtaném zubním kazu) se při tuhnutí mírně rozpíná - dobře tak utěsní její okraje proti průniku bakterií zubního kazu, aniž by vnitřním pnutím poškodil zub.