Historie stomatologie

Co si budeme povídat, na návštěvu u zubaře se těšíme málokdo a to i přesto, že je v současné době k dispozici celá škála tišících a hojivých prostředků. Možná jsme tento strach zdědili po předcích, pro které jakýkoli zubní zákrok znamenal nezřídka přímé ohrožení života.

Zuby nejsou zanedbatelnými útvary jen u člověka, ale i u velké řady živých organizmů.

Přesto si jich zoologie, medicína i historie všímá relativně málo. Věda dnes nacházízárodky zubů i tam, kde to ještě donedávna popírala, např. u ptáků. V přírodě se najdou zuby i u mořských hlemýžďů, my je však objevujeme teprve až od dob, kdy byl vynalezen elektronový mikroskop. Tyto zuby se také nepodobají příliš lidským, protože jsou z chitinu,

tedy z hmoty podobné našim nehtům. Jsou dokonce savci, kteří se živí jen nejdrobnějšími živočichy a zuby se jim proto ani nevytvářejí. Přitom ovšem ve svém embryonálním věku zubní zárodky založené mají.

Malý zájem o zuby lze pozorovat i v dlouhé historii lidstva. Nelze se divit antickým přírodovědcům, že udávali i počet lidských zubů dost odlišně. Lidstvo ve svém vývoji se zdravím svého chrupu zacházelo vesměs macešsky, i když se trochu starost o vlastní zuby od dob neandrtálců do dneška v mnohém zlepšila.

Nejde přitom jen o pouhé rozmělňování potravy. U samců nutno připomenout, že jsou součástí jejich bojové výbavy k obraně, k  uchvacování a zabíjení kořisti, že slouží i ke stavbě svých příbytků. Dnes se dokonce často zapomíná, že u mnoha druhů slouží samcům i k zápasům o vyvolenou družku, ale i to postupně upadá. V neposlední řadě zuby často slouží ženám, aby jejich úsměv byl ještě krásnější a aby zuby procezované informace ve formě rozkazů mužům byly dobře srozumitelné. Jak známo, jde v hovorové řeči zejména o české závěrové nebo úžinové souhlásky ústní, jako je např. souhláska P, Z a D. Dobrý chrup nebo dobrá protéza není tedy zatím důležitá jen pro televizní hlasatelky.

Se zuby se setkáváme skoro na každém kroku různých věd. Historici mohou říci poměrně spolehlivě věk dávno zemřelých lidí. Šance na určení délky života zkoumaného jedince je až zázračně vysoká, jestliže se dochovaly jeho zuby, zejména pak přední. Na podkladě Gustafsonova histologického vyšetřování bylo možno s neobvyklou přesností určit např. věk mnohých našich historických osobností, jako např. knížete Bořivoje, Vratislava, sv. Václava, Oldřicha i sv. Ludmily.

Se zuby se setkáme i v kriminalistice, protože stejně jako třeba otisky prstů nebo rtů pomáhají identifikovat člověka. Zuby poutaly odedávna pozornost nejen slavných malířů, jako byl třeba Leonardo da Vinci, ale i malířů této doby, jako Pabla Picassa, Joana Miróa, Oskara Kokoschky, Jamese Ensora a jiných.

Přesto i u nás většina lidí mlčky předpokládá, že má zuby jen proto, aby si je málo a špatně čistili a aby jim je zubní lékaři zadarmo léčili. Nezájem o zuby lze pozorovat dokonce u zubních lékařů, kteří se jimi živí. Svědčí o tom zejména malý počet knížek o historii vývoje světového zubního lékařství.

Zuby představují nejtvrdší útvary živočišného těla savců a mohou tedy přetrvávat po smrti svého nositele i miliony let. Různé vývojové změny chrupu se proto začaly uplatňovat i v názorech na dlouhé souběžné evoluce lidoopů a lidí, i na jejich rozpojení. Tento okamžik někteří vědci kladli do doby před 15 miliony let. Dnes už se tato doba podle teorie třícestného štěpení odhaduje na 7 milionů let. Vedle nálezů kostí a lidské industrie podávají zuby dost spolehlivé zprávy o vývoji celé lidské společnosti, jejího organizování, práce, zlozvyků a v neposlední řadě dovolují usuzovat i na její léčitelství, respektive medicínu, zejména pak

zubní. Zubní lékařství vzniká jako věda sice až v 18. století našeho letopočtu, ale několik desetitisíciletí předtím existovalo jako zubní léčitelství. Jít za stomatologií do pravěku není ovšem nic jednoduchého, protože se na všech podrobnostech polidšťování všichni vědci světa dosud neshodli.

Historie zkažených zubů

Archeologie nám může často mnoho říci o někdejší frekvenci poruch chrupu, podle zubů můžete i do jisté míry odhadovat jak se lidé vyvíjeli, jak se stěhovali, jak se kdysi živili a dokonce i jak stonali.

ZCELA ZDRAVÝ CHRUP nalézají archeologové jen zřídka. Záleží však na tom, jaké kritérium si stanovíme pro pojem zdravého chrupu. Unikátní doklad chrupu bez zubního kazu potvrzuje např. 5. 300 let stará  ledovcová mumie, nalezená v r. 1991 ve výši 3200 m v Hauslabjoch v jižním Tyrolsku v Ötztálských Alpách. Nemá sice jediný kaz, ale jeho chrup je silně opotřebený.

Z toho, co už dnes víme, můžeme usuzovat, že zubní poruchy se vyskytovaly od nepaměti, že lidstvo trpělo od pradávna zubním kazem, parodontózou i deformitami chrupu.

OBROUŠENÍ (abraze) byla častým dávným nálezem, když se člověk živil hrubou, polosyrovou stravou, často znečištěnou popelem, pískem a různými křemičitany nebo částečkami kamenných mlýnků. To muselo vést druhotně i k nemocem zubní dřeně a zubního lůžka i čelisti.

ZUBNÍ KAZ podle antropologických šetření byl ve starší době kamenné ještě vzácný. Později ho však přibývalo.

Bolesti zubů

Lidská zubní bolest snad patří v přírodě vyšších živočichů mezi ty nejprotivnější. Je téměř jisté, že bolest zubů má delší historii, než lidství. Musíme ji totiž předpokládat už u mnoha zvířat existujících před člověkem. Možná, že už i zvířata měla znalosti, jak ji ovlivňovat. Lze i dobře předpokládat, že některé ze základů boje se zubní bolestí mohl člověk odkoukat od zvířat.

Lze tedy pochybovat, že i ten náš nejstarší praprapředek ji snášel hrdinně a že nedělal cokoli, aby ji alespoň zmírnil. Prakticky všechna stomatologie po dlouhá tisíciletí nebyla ničím jiným, než smlouváním s bolestí, které končilo vytlučením, vyvrácením, vytržením či samovolným vypadnutím zubu.

Samoléčení

Léčba zubní bolesti začínala u člověka nejspíše stejně jako léčení všech možných potíží a poruch zdraví u vyšších živých organizmů. Zprvu šlo nejspíše jen o reakce na podkladě nepodmíněných reflexů a instinktů. Předpokládá se tedy, že i ve stomatologii mohlo vymizení bolesti nastat po nějakém činu nebo prostředku na začátku zcela náhodně.

Šaman

Kolektivní způsob života později zabezpečoval i využívání této vzájemné pomoci z rukou poloprofesionálního léčitele, který přenášel do své praxe mnoho nového, ne tedy jen empirické znalosti dřívějších léčitelských generací svých předků.

Šaman se tak stával pojítkem mezi prostou empirií a magií, což bylo asi hlavní příčinou úspěchů profesionálního zubního léčitelství. Nás může zajímat hlavně to, čím mohl být prospěšný šaman ve stomatologii. Pro zubní léčitelství však byly asi nejdůležitější léky proti bolesti. Protože byla zubní bolest odjakživa dlouhá a těžce nemocného tak sužující, šla lidem „na nervy“ nebo jim dokonce i kalila mysl. Proto proti ní snad odedávna užíval i některé omamné látky nebo látky navozující změny vědomí, příjemné stavy, byť jako halucinace. Psychotropní látky patří tedy i v zubním léčitelství do velké skupiny nejstarších možností člověka osvobodit se od útrap vlastního pozemského bytí.

Je možné, že jihoameričtí šamani užívali listy povzbudivé koky (Erythroxylum coca), protože kokain z nich extrahovaný má místní anestetické vlastnosti. Lístky koky se našly ve váčcích mumií dávných léčitelů. Dodnes se užívají ke tlumení prudké bolesti zubů.

Pravděpodobně nejdelší historii v léčení zubní bolesti bylinami má indické konopí (Cannabis sativa) a tedy i hašiš (pryskyřičnatá látka konopných samčích květů). Dým z marihuany nebo z pálených konopných semínek, či dokonce přímo hašiš v menších dávkách dávno v historii léčitelství navozoval blahodárný spánek nebo potlačení bolesti.

Můžeme předpokládat podíl šamana na chirurgické léčbě zubní bolesti, zejména tedy trhání zubů. Jakápak to však byla chirurgie na tomto léčitelském počátku. Zprvu nejspíše šlo asi jen o vytloukání bolavých zubů kamenným dlátem.

O zubních červíčcích

Bolest zubů byla velmi dlouho přisuzována existenci záhadného zubního červa, který se navrtá do zubu, užírá jej zevnitř a způsobuje tak palčivou bolest. První zmínky o zubním červu pochází od Sumerů, pět tisíc let před naším letopočtem. Hypotéza o zubním červu pravděpodobně vznikla kvůli podobnosti dírek v zubu, které jsou způsobeny zubním kazem, s otvory, které zanechávají larvy dřevokazného hmyzu ve dřevě. Představa o červech, kteří sídlí v zubech a užírají je, vydržela velmi dlouho a objevila se na různých místech světa. O zubním červovi se zmiňovali řečtí filozofové, znali jej staří Egypťané, Japonci, Číňané i indiánské kultury. Jeho existence byla vyvrácena až ve čtrnáctém století, kdy francouzský chirurg Guy de Chauliac označil za příčinu dírek v zubech zubní kaz.  Mezopotámci jako první písemně zaznamenali, že zubní kaz i bolesti při něm působí bílí červíčci s černou hlavičkou. Mezopotamští to měli s léčením zubní bolesti jednoduché. Červ hlodající v bolavém zubu mohl být odstraněn zaříkáváním.

Od té doby si lidé tisíce let mumlali ono zaříkávadlo a léčitelé si už jen lámali hlavy, jaké látky ještě vpravovat do kavity vytrhaných zubů. Zapalovali v nich semenná zrnka blínu, nemocným zuby nakuřovali marihuanou nebo vyplachovali vykotlaný zub rumem. Léky se měnily, ale zaříkávání a mezopotamská legenda přetrvávala tisíciletí.

Ústní hygiena v Egyptě

Zmínky o léčbě zubních problémů se objevují i na egyptských svitcích z roku 1500 před naším letopočtem. Vědci předpokládají, že Egypťané prováděli zubařské zákroky už 2500 let před naším letopočtem. O péči o chrup u Egypťanů mohou svědčit i některé archeologické nálezy.

V hieroglyfickém nápisu z 5. dynastie najdeme i text vysvětlující nález zubů a cibule jako výbavy hrobu. Cibule měla být darem mrtvému do záhrobí, protože byla užívána jako prostředek bělení a čištění zubů.

Za zmínku stojí, že Egypťané znali a užívali na čištění zubů spíše rozžvýkaná dřevěná párátka než účinné zubní kartáčky. To potvrzuje i poměrně dost častý výskyt zubního kamene a parodontózy.

Zubní náhrady

Mnohem známější jsou ovšem nálezy etruských zubních protéz- korunek i můstků z páskového vysocekarátového zlata i s lidskými nebo zvířecími zuby. Po stránce zlatnické jsou sice dobře vyrobeny, bohužel však mají mnohé znaky, které nesplňují požadavky kladené na funkční zubní náhrady. Všechny nálezy mají společné to, že jsou zhotoveny s poměrně masivních plechových pásků, které by při delším nošení určitě tlakem na dáseň působily potíže. U Etrusků se také nikdy nenašly nefunkční  protézy se zuby svazovanými zlatými drátky.

Římané vzali na milost krášlící stomatologii svých sousedů - Etrusků. Nepřevzali od nich však ony masivní protézy z páskového zlata, ale spokojovali se s retenčními protézami svazovaných zubů zlatými drátky.

Ordinace

Ordinace bývaly popsány zcela přesně, jako protáhlý čtyřhran, který byl stavěn vždy od severu k jihu. Na severní straně byl okenní otvor, který byl zakryt bílým prostěradlem. Vchod měl jeden schod a byl prý vždy na západní straně. Vedle něho bylo druhé okno, které bylo ale nezakryté. Jediná východní stěna tedy neměla žádný otvor. Ve vlastní provozovně bývalo operační křeslo s polštářkem na sedadle a s opěrkou hlavy. To bylo celé překryté bílým přehozem. Byl zde stolek s instrumentariem, pracovní stůl, na němž byly hmoždíře, džbány a jiné nádoby, nářadí, zejména pily, nože, pilníky, rydla. Byl zde i materiál, jako zlatý drát, plech, slonovina a kosti. V miskách byly extrahované zvířecí i lidské zuby, vyrobené protézy aj. Jinak ostatní zařízení připomínalo lékárnu 18. století s velkými svazky bylin. Místnost bývala vyzdobena květinami.

Ústní hygiena Říma

O čistotu zubů prý dbaly hlavně Římanky a ty ji udržovaly na vysoké úrovni. Bohaté ženy k tomu držely prý dokonce zvláštní otrokyni, jejíž úřad nebyl nijak lehký. Tehdy byly dva hlavní způsoby čištění zubů: čištění pomocí párátka a pomocí čistících prostředků. Byli ale i lidé, kteří si čistili zuby tím, že si dávali ráno po jazyk trochu soli.

Ve středověku zájem o stomatologii hodně upadl. Nejsou asi daleko od pravdy ti, kteří tvrdí, že za renesanci hippokratovského a valonského zubního lékařství ve středověku máme co děkovat zejména Arabům.

Postupné odvracení se od vědy

V rukou teologů a podle potřeb křesťanských obcí se měnily vztahy i k vědě, zejména však k praktickému léčitelství. Církev se rychle zříkala ve značné míře přírodovědné povahy nemoci a poruchy zdraví se stávaly v církevním učení trestem Božím. Léčení i přírodovědná bádání se v jejích očích stalo tedy bezbožným činem. Církev vykáže medicínu z klášterů,  využije své moci a předá péči o chudé a nemocné laikům. Na kvalitní medicínu a skutečnou péči o chudé a slabé však nemá ani laická společnost peníze. Proto se bortí koncepce celého renovovaného zdravotnického systému.

Ještě na samém konci středověku a dokonce i dále v novověku stále narážíme na zuby trhajícího holiče, kováře, katy, zvěrokleštiče léčící knechty v lazebnách, a jistě i šarlatány.

Stomatologie na prvních univerzitách

Zubní lékařství se mohlo snáze prodírat nejrůznějšími omezeními spíše jen v části Itálie a v jižní Francii, kde neplatily v plném rozsahu protichirurgické papežské edikty.

Chirurgické tendence se prosazovaly hlavně v Bologni. I tehdy však byla jen školou převážně lékařského založení. V Boloni byl  poprvé zaveden titul Doktora. Odchodu studentů z boloňské univerzity (secessio) děkuje za své založení  Padovská univerzita, která pak proslula pro stomatologii mnohem detailnějšími zmínkami o zubním lékařství. Druhým, ne-li pro budoucí vznik stomatologie ještě důležitějším místem vysoké úrovně chirurgie, byl Montpellier.

Vysoké učení pražské Podmínky pro stomatologii nebyly v Praze bohužel dobré ani v r. 1348, ani po dalších dvou stech letech po jejím založení. Lékařská fakulta byla údajně založena až někdy kolem r. 1378. Lékařská fakulta patřila vždy mezi nejslabší fakulty. Podle kusých zpráv mohlo promovat na lékařské fakultě od zahájení přednášek do začátku husitských válek,  tedy asi za necelých 70 let, okolo 50 doktorů medicíny. Nelze proto počítat, že by z tak malého počtu se některý z nich mohl věnovat stomatologii. Lidová prevence i zubní léčení prakticky ve velké míře přetrvávalo až do19. století. Byla to směs pověrečné terapie, zaříkávání  a bylinné léčby většinou charakteru vzájemné léčby a samoléčitelství.

Nové metody léčení zubů

V 15. století se objevují zmínky o zubních vrtáčcích a od 16. století lékaři trhali zuby tzv. pelikánem – speciálními kleštěmi, připomínajícími velký ptačí zobák. V 17. století pak vkládali do děravého zubu havraní lejno! Pak se prý konečně zub úplně zkazí a sám vypadne.

Rodný list stomatologie

Podobné metody se naštěstí nevžily a péče o zuby se zlepšila poté, kdy na přelomu 17. a 18. století se stala stomatologie ucelenou vědou chirurgie. Částečné osamostatnění stomatologie v rámci chirurgie nebylo jedinou tehdejší změnou v tomto oboru. Začala se znovu obnovovat protetika a ta podnítila zrod celé nové dentistické profese. Začaly se vyrábět první porcelánové náhrady, údajně nerozbitné zuby "bez zápachu", které se těšily velkému zájmu zejména u šlechty. Všechny zuby byly vyráběny z jednoho kusu materiálu a až v roce 1808 jsou vyrobeny zuby jednotlivé. Sériově se umělé zuby začaly vyrábět začátkem 19.století v Americe.

Díky zavedení amalgámu v roce 1880 a porcelánových výplní se výrazně zlepšilo léčení zubů. Úlevu od nesnesitelně bolestivých zákroků přinesl v roce 1846 objevení éteru. Zpočátku byl využíván při trhání zubů a pak i při složitějších operacích. Od roku 1887 se začal jako lokální anestetikum používat kokain a později novokain. Nebezpečí infekce při zubařských zákrocích s následným hnisáním výrazně eliminoval antiseptický pracovní postup Josefa Listera.  Pro stomatologii se stalo zajímavým i používání rentgenu a využití speciální vrtačky. Všechny novinky se postupně objevovaly i v českých zemích.

První zubní lékaři u nás

Naši první zubní lékaři mohli svůj diplom zubního lékaře získávat ve Vídni, kde počátkem 19. století bylo otevřeno dvouleté specializované zubní učiliště.

Čeští zubní technici

Zubní technici byli pomocnými silami zubních lékařů a museli se na protetiku a zubní techniku zaměřovat už před r. 1810. Zubní lékaři i zubní technici museli tedy v protetice vzájemně spolupracovat. Brzy však se tato spolupráce zhoršovala. Zejména v otázkách rozdělování zisku, nebo, jak se tenkrát říkalo, hmotného prospěchu z této spolupráce.

Spor se táhl nejen do konce Rakouskouherska, ale nebyl  vyřešen ani za ČSR, které převzalo nedořešený palčivý problém vztahu mezi zubními lékaři a zubními techniky. Rozpory mezi oběma skupinami stomatologů se od začátku československé republiky naopak zhoršovaly, protože z jedné kategorie zubních techniků vznikly navíc skupiny dvě, zkoušený zubní technik a zubní technik.

Nemocenské pojišťovny

Odedávna lidi zuby bolely, ale zubní péči si odjakživa musel hradit nemocný sám. Na tom nezměnily nic ani nejstarší snahy hradit ošetření z nějakých prostředků společnosti.

Nemocenské pojištění vzniklo sice na mnohých místech již v sedmdesátých letech předminulého století i u nás, ale úhradu léčení zubů takové nemocenské pokladny, jak se jim tehdy říkalo, neproplácely. To se změnilo až v letech osmdesátých, kdy se ambulantní ošetření týkalo už i zubní péče.

Současnost

Vývoj až do r. 1989 není dosud historiky zhodnocen, tím spíše, že komunisté za sebou dobře zametli většinu svých stop. Chybí informace nejen z celé éry jejich panství, stopy jsou zaváty i z posledních revolučních dob. Sametová revoluce v listopadu 1989 je ve stomatologii zatím zapsána jen jako vznik Československé federativní republiky, která jí nedala čas ani představy, jak zásadně změnit dřívější špatnosti ani podržet to minulé dobré.

Porevoluční euforie smíšená se spory a zmatky neskončila ani dne 1. 1. 1993 s vytrucovanou přeměnou jednotného státu na Českou republiku. Nejde jen džungli změněných názvů lékařských spolků, společností, odborových organizací. svazů, rad, asociací, poliklinik, nemocnic i soukromých ordinací, v nichž dosud česká medicína neustále v měnících se podmínkách žije.

Hledají se ještě zbytky humanizmu, ale i včasné a adekvátní pomoci vlády. Stomatologie je opouštěna i některými nemocnými, kteří ještě nevyrostli ze lži o bezplatnosti zdravotní péče.

Hledání je těžké, protože znovu společnost jí nejen nechce nic dát, ale svazuje ji i nejrůznějšími omezeními a apelacemi na etiku, morální kodex a káže zdravotníkům nutnost sebeobětování.

Zubní lékaři mají snad ze všech medicínských oborů nejlepší šanci, jak z toho vyjít se ctí, protože mají svou dobře vedenou stomatologickou komoru a zatím i pevnou soudržnost. Snad najdou i něco nového, co příznivě ovlivní i kazy naší společnosti, nejen kazy zubní.

Nové se objevuje i ve studiu stomatologie, když se stírají některé odborné hranice mezi námi a světem. Studenti stomatologie, kteří, zahájili studium v l. 1991 - 1992, měli již studium v délce 11 semestrů. Na mnohých místech byla zahájena u nás i výuka v oboru stomatologie v angličtině, otevřely se i možnosti výuky bakalářského směru ošetřovatelství, externího doktorandského popromočního studia aj. Byla provedena i přestavba výuky, včetně výuky samostatného směru preventivní stomatologie. Mnohé otazníky dalšího vývoje u nás vyřešily soukromé zubní ordinace. Zatím však ne všechny ty otazníky ekonomické.

Současné lékařství umí řešit mnoho zdravotních problémů a léčit řadu chorob moderními léčebnými postupy. Stále však platí, že nejlepší nemocem je předcházet a neonemocnět. Z hlediska stomatologie to znamená, že nebudeme mít žádný zubní kaz a naše dásně budou zdravé.

Petra Pscheidtová, WorksPro s.r.o.

Zdroj: PAICHL, P.: Dějiny zubní medicíny, Nuga, Praha 2000, ISBN 80-85903-12-1