Poruchy příjmu potravy
Potom jsem se z médií doslechla o mentální anorexii a bulimii a věci mi začaly zapadat do sebe. Několikrát jsem na to, že se něco děje upozorňovala rodiče i sestru, ale většinou mi dali najevo, že se nic neděje a že slečna normálně jí. Ano normálně jedla, ale po tom většinou pospíchala při hodině na záchod. Snažila jsem se jí pomoct. Nosila jsem jí různé kontakty na lidi, kteří se tím zabývali, chodila s ní na různé povídání, kde dívky které prošly něčím podobným vyprávěly své příběhy, ale vše bylo marné. Po skončení školy jsme spolu ztratily kontakt. Od různých lidí se mi postupně doneslo, že slečna odjela do Anglie, odkud se za necelý měsíc vrátila podvyživená a musela být hospitalizována v nemocnici s problémy se žaludkem. Proč? Paní, které se měla starat o děti, jí prý nedala nic jíst a ona neměla prostředky, aby si jídlo mohla obstarat sama. Věřili byste tomu? Její rodiče ano a opět neudělali nic. To bude muset jejich dcera mít asi větší problémy než jen nějakou bulimii. Aby jste se něčeho takového vyvarovali třeba u svých dětí, známých nebo třeba u sebe, přiblížím vám vážnost této nemoci v následujících řádcích.
1.1 Poruchy příjmu potravy
Mentální anorexie a mentální bulimie spadají do skupiny „poruch příjmu potravy". Ty jsou charakteristické patologickou změnou postoje k vlastnímu tělu, neadekvátním hodnocením jeho proporcí a hmotnosti, a z toho vyplývajícím narušením vztahu k jídlu a alimentační chování.(Alimentace-vyživovací povinnost)
Každý člověk své tělo určitým způsobem vnímá a hodnotí. Tato představa nemusí být vždycky přesná. Někomu se může zdát jeho tělo mohutnější, než odpovídá reálným hodnotám. Psychický obraz vlastního těla se nazývá tělové schéma. To může být zkresleno emocionálně, obavami nebo přáním. Celkový postoj k tělu ovlivňuje i to, jak se aktuálně cítí, zda je spokojený, či nikoliv. Určitá představa vlastního těla přetrvává i tehdy, když se tělo skutečně změnilo a už této představě neodpovídá. Např. Dívka, která byla v dětství spíše obtloustlá a všichni jí to připomínali, se považuje za tlustou i v době, kdy vyrostla a zeštíhlela, ale to už jí nikdo neříká.
Bohužel jsme kulturou, která klade značný důraz na zevnějšek. Lidé kteří odpovídají konvenčnímu estetickému ideálu, bývají většinou snáze akceptováni a lépe hodnoceni. Většina dospívajících se chce tomuto ideálu co nejvíce přiblížit a kvality svého těla nebere jako danost.
Charakter změny postavy, k níž v souvislosti s dospíváním dochází, i postoj k vlastnímu zevnějšku se u obou pohlaví liší. To znamená, že nepředstavuje pro chlapce a dívky stejnou zátěž. U chlapců totiž nejde o tak výraznou změnu. Sekundární pohlavní znaky nejsou v běžném sociálním kontaktu viditelné. Zjevný je především růst postavy a rozvoj svalstva, což je obecně akceptováno pozitivně.
Proměna postavy dívek je na první pohled mnohem nápadnější a ostatní lidé ji chápou jako signál zásadnější kvalitativní změny. Z toho důvodu může okolí i dívka sama také jinak reagovat, nejednoznačně, nebo dokonce odmítavě. Proměna může přijít příliš rychle a dívku zaskočit. Z toho důvodu, trpí nespokojeností se svým tělem častěji dívky.
Současným ideálem je tedy štíhlost, která je chápána jako nezbytný předpoklad atraktivity. Mediálně prezentovaný vzor je velice blízký pubertálnímu vzezření- dívka je hubená, bez boků a stehen, má dlouhé nohy. Paradoxní je, že zatímco normální dívky jsou čím dál větší a víc váží, ideál krásy je čím dál štíhlejší. Přitom v adolescenci se mění ženská postava spíše opačným směrem, než je vzhledem k mediálně prezentovanému ideálu subjektivně žádoucí. Aktuální vzor krásy je pro většinu populace nedostupný, přesto o něj většina dívek i mladých žen usiluje. Pokud však u nich nedojde k uspokojivé identifikaci s vlastním tělem, může ve vztahu k němu převážit negativní postoj, nenávist a odmítání. Tělo, s nímž nejsou spokojeny, mohou chápat jako viníka všech svých problémů a trestat je. A protože postava člověka, resp. její hmotnost, souvisí s výživou, mohou se mnohé subjektivní problémy projevit změnou vztahu k jídlu, až případně poruchou příjmu potravy.
Potřeba potravy patří mezi základní biologické potřeby. Slouží pudu sebezáchovy. Člověk musí jíst přinejmenším proto, aby se udržel naživu. Na druhé straně platí, že i tato pudová potřeba je ovlivněna psychosociálně a proto může za určitých okolností dojít k jejímu potlačení jinou tendencí, která je subjektivně významnější.
Jedinci trpící poruchou příjmu potravy bývají nadměrně soustředěni na jídlo (rádi vaří, sbírají recepty apod.). Většinou nejde o změnu chuti k jídlu, ale o poruchu vztahu k jídlu a z toho vyplývajícího chování, které má charakter nutkavého rituálu (přesné odměřování potravin, počítání kalorií, hromadění a skrývání jídla atd.). Tito
lidé bývají rovněž nápadně koncentrováni na své tělo, ke kterému mají až negativní vztah.
Poruchy příjmu potravy mohou mít charakter obou extrémů, to znamená odmítání potravy (mentální anorexie) i tendenci nadměrnému přejídání (mentální bulimie). Mohou mít i cyklický charakter, kdy se hladovění střídá se záchvaty nutkavého přejídání. U 50% anorektických pacientů se rozvine bulimie.
1.2 Mentální anorexie
-duševní nechuť k jídlu
Klinické projevy mentální anorexie je patologický strach ze ztloustnutí, spojený se základní redukcí příjmu potravy, resp.s odmítáním jídla. Základní diagnostická kritéria mentální anorexie lze stručně vyjádřit takto:
Veškeré úsilí nemocného jedince je zaměřeno na redukci vlastní hmotnosti, to chápe jako svůj hlavní úkol. Děje se tak pomocí drastických diet, spojených s nadměrným cvičením, které má podpořit hubnutí, event.s provokováním zvracení, užitím projímadel, anorektik-léky k potlačení chuti k jídlu a diuretik-léky k odvodnění organismu. Někdy se posedlost jídlem u anorektiček projevuje podivnými rituály při jídle. Krájejí si jídlo na miniaturní kousky, počítají, kolikrát přežvýkaly jedno sousto nebo kolikrát si ukously, někdy vypijí sklenici vody při každém soustu, jedí bez vidličky nebo se zaměří na rituál a tak může zapomenout na nepříjemné nebo bolestné pocity, které by si jinak mohla uvědomovat. Pocity, které považuje za nepřijatelné nebo konflikty s rodinou zůstanou někde v pozadí, a ona se místo řešení těchto „důvodů" svých problémů soustředí na to, jak rozkrájet čtvrtku jablka na 40 nebo 50 miniaturních kousíčků. Fobie z tloušťky je spojena s fobií s jídla. (Výchozí pozice může být různá, nedá se říci, že takto reagují jen silnější dívky.) Plnění tohoto úkolu zásadním způsobem ovlivňuje sebeúctu, nemocný se na něm stává závislým, potřeba hubnout má nutkavý charakter. Nelze přestat, ani když je dosaženo požadované hmotnosti, protože dívky mají strach, že by mohly extrémně ztloustnout. O mentální anorexii lze mluvit tehdy, jestliže dojde k úbytku váhy o 15% proti normální hmotnosti
Mentální anorexie postihuje především dospívající dívky a mladé ženy. Objevuje se mezi 14. a 18. rokem. Po 30. roce už se většinou nevyskytuje. Může se projevit jen jednou epizodou, ale může mít i chronický průběh. U chlapců je mnohem vzácnější. V literatuře je nejčastěji udáván poměr nemocných chlapců a dívek 1:10. Četnost nemocných je odhadována v rozmezí 0,5-1% ženské populace daného věku.
Příčiny vzniku této nemoci nemají jednoho konkrétního viníka. Rozvíjí se pravděpodobně jako důsledek komplexního působení biologických, psychických i sociálních faktorů.
Genetická dispozice může být faktorem zvyšujícím riziko vzniku této choroby. Např.sestry anorektických pacientů jsou postiženy pětkrát častěji, než zbytek populace.
Avšak tady nelze vyloučit vliv stejných sociálních faktorů, např.mezilidské vztahy v rodině, styl života apod.
I faktory sociokulturní mohou přispět ke vzniku poruch jídla. Může jít o důsledek vlivu mediálně prezentovaných vzorů. Nadváha je proto chápána jako důkaz vlastní neschopnosti a nedostatku vůle. To ovšem není pravda, protože sklon k vyšší tělesné hmotnosti event.dokonce k obezitě může být dán geneticky. Potřeba štíhlosti může být v konfliktu se subjektivně pociťovanou potřebou jídla, která s potlačováním roste a projevuje se záchvaty neregulovatelné žravosti. Jídlo ztrácí normální funkci a jeví se jako zdroj ohrožení. V souvislosti s tím se vytváří fobie ze selhání, za nějž je považována obezita. Nadbytek potravin deformoval pudovou potřebu nasytit se v souladu se signály vlastního těla.
Název této poruchy není spávný, protože při nejmenším v počáteční fázi nejde o nechutenství. Cílem je ovládnout pocit hladu a tím si potvrdit vlastní sílu. Pokud by se anorektik neovládl a najedl se víc, bude prožívat nepříjemné pocity. V důsledku dlouhodobého hladovění nakonec dochází ke ztrátě chuti k jídlu i pocitu hladu, to je k vyhasnutí základních somatických signálů. Nemocný už nemá schopnost adekvátně vnímat potřeby vlastního těla.
Nadměrnému hladovění se organismus brání různým způsobem. U některých jedinců může v těchto obran dojít k tak velkému posílení potřeby jídla, že se neovládnou a přejedí se. Záchvat přejedení pak považují za důkaz vlastního selhání, své slabosti, a proto na něj reagují depresemi a úzkostí. Aby se zkonzumovaného jídla zbavili a nehrozilo jim zvýšení váhy, vyprovokují zvracení nebo použijí projímadlo. Vnímání vlastního těla je narušené. Anorektické dívky často trpí bez ohledu na svou vyhublost pocitem, že jsou tlusté, zejména v oblasti typických ženských znaků: břicha, zadku a stehen. I ty anorektičky, které bylo nutno hospitalizovat kvůli podvýživě ohrožující život /váha kolem 30 kg/, ukazují lékařům na svém těle partie, kde ještě potřebují zhubnout.
V důsledku hladovění a silné podvýživy dochází ke vzniku mnoha různých somatických poruch. Některé z nich jsou natolik nápadné, že slouží jako signál k návštěvě lékaře. Mohou jimi být, např.
1) srdeční arytmie, bradykardie (zpomalení tepové frekvence pod 60 tepů za minutu) hypotenze (snížení tlaku pod 90/60) - za zhoršení funkcí krevního oběhu může silný nedostatek tekutin a narušení rovnováhy elektrolytů v těle. Tyto komplikace jsou nebezpečné, neboť na ně lze samozřejmě zemřít.
2) anémie - nedostatek železa. Při krevním testu bývá odhalena snížená sedimentace a nedostatečný počet bílých krvinek.
3) močové kameny, otoky končetin způsobené špatnou funkcí ledvin - někdy jsou na nohách patrné otoky nad těsným lemem ponožek, otékají ruce a nohy
4) snížení kostní denzity - kosti fungují jako zásobárny vápníku, který si odtud tělo v případě jeho nedostatku bere. Obvykle se to děje ve stáří a tak vzniká nemoc, která se nazývá osteoporóza - řídnutí kostí. "Díky" anorexii lze poznat slasti osteoporózy už v mládí - netraumatické, tedy "samy od sebe" vzniklé zlomeniny, bolesti zad atd.
5) nejrůznější neurologické komplikace - svalová slabost, křeče, motorické poruchy, bolesti hlavy, mdloby, dvojité vidění, zmatenost. Při EEG vyšetření někdy bývá abnormální nález.
6) abnormální stravování má za následek dlouhou řadu gastrointestinálních komplikací - snížená motilita (pohyblivost) žaludku a střev, nevolnosti a křeče, zácpa, různé záněty (nebezpečné jsou záněty jícnu, které mohou vyústit až ve vředy a protržení jícnu), perforace (proděravění) žaludku... Při častém zvracení (a také při nadměrném množství citrusů ve stravě - oblíbeným pitím anorektiček bývá voda s citrónem, protože v některých dietních návodech můžeme najít - mimochodem v podstatě mylnou - informaci, že citrusy kalorie nepřidávají, ale spalují. Některé dívky dokonce polykají vatu namočenou do džusu, aby zaměstnali žaludek) dochází časem k charakteristickému porušení zubní skloviny.
7) poruchy termoregulace - studené končetiny, třas, později naroste po celém těle jemné ochlupení, zvané lanugo, které mají nenarozené děti - vypěstováním "srsti" se organismus snaží pomoci selhávající termoregulaci.
8) vypadávání vlasů...
Emoční prožívání u anorektiků bývá odlišné. Projevuje se převážně větší senzitivitou, tedy schopností hlubšího prožívání. Anorektici nedovedou např. projevit zlost, ale ani prožít skutečnou radost. Nejsou schopni prožít pohodu, bývají častěji depresivní. Typický bývá černobílý styl myšlení a nechuť ke kompromisům. Anorektici mívají normální inteligenci a bývají ve škole úspěšní, dosahují dobrých výsledků, často studují. Jejich motivací je potřeba vyhnout se neúspěchu. Potřebují neustálé sebepotvrzování úspěchem, jsou závislí na pozitivním hodnocení. Bývají velmi aktivní, sportovně zaměřeni. Tyto aktivity lze hodnotit jako jeden z projevů potřeby ovládat vlastní tělo. Mívají silné volní vlastnosti, jsou odpovědné, svědomité, až perfekcionalistické. Bez ohledu na své úspěchy mívají anorektici celkově nižší sebevědomí, bývají nejisté a často příliš sebekritické. Ve vztahu k jiným lidem bývají často nejisté, rezervované, uzavřené a nedůvěřivé. Jakoukoliv běžnou kritiku považují za projev nepřátelství.
Prognóza této nemoci není příliš optimistická. V průměru se 30% nemocných zcela vyléčí, 20% zůstane těžce postižených, u většiny dochází k částečnému zlepšení a kolísání potíží, ale asi 5% případů končí smrtí. Ani jejich další vývoj není zcela standardní. Mnohé z těchto dívek nejsou spokojené, trpí pocity selhání a osamoceností. Některé nikdy nezvládnou partnerskou roli a nevdají se. Nápadnosti se projevují v jejich mateřském životě, zejména ve vztahu ke krmení svých dětí.
Rozvoj potíží bývá plynulý. Zpočátku se často ani nejeví jako porucha, i když tendence dodržovat přísnou dietu a nadměrně cvičit začíná být nápadná. Zeštíhlení může být dokonce pozitivně hodnoceno, anorektická dívka je oceňována, jakou má pevnou vůli. Počáteční schválení snahy o štíhlost funguje jako posilující faktor. Pro rodiče, resp. pro laickou veřejnost, je na počátku onemocnění matoucí nápadná aktivita nemocných a jejich četné zájmy. Za těchto okolností jsou ochotni uvěřit, že situace není tak vážná. Postupem času začnou ostatní lidé pochybovat o přiměřenosti tohoto jednání. V této době bývají jakékoliv pokusy přesvědčit nemocné o nesmyslnosti jejich úsilí, event. jim v něm zabránit, neúspěšné. Anorektici se chovají podobně jako lidé, kteří začali brát drogu. Popírají své potíže, lžou a vymlouvají se jen aby nemuseli jíst. S postupným úbytkem váhy dochází k celkovému vyčerpání organizmu a k únavě. Mění se osobnost, výkonnost i motivace. Nemocný se soustředí pouze na hubnutí. Nastává stadium, kdy přestanou fungovat základní životní funkce a někdy je už tak pozdě na léčbu, že pacienti zemřou.
1.3 Mentální bulimie
Základním příznakem mentální bulimie je strach z tloušťky spojený s neschopností kontrolovat příjem potravy, což se projevuje se záchvaty opakovaného extrémního přejídání. Základní diagnostická kritéria mentální bulimie lze shrnout takto:
Pro mentální bulimii je typický chorobný strach z tloušťky a nepřiměřené hodnocení vlastního těla spojené s nadhodnocováním jeho hmotnosti či proporcí. Žádoucím cílem nemusí být v tomto případě extrémní hubenost, i když zpravidla bývá za ideální považována hmotnost, která je nižší, než by bylo žádoucí.
Mentální bulimie je charakteristická nutkavou, vůlí neovladatelnou touhou po jídle, event. až závislostí na jídle. Opakované záchvaty přejídání není nemocen schopen ovládat a jí přesto, že nepociťuje hlad, jen nutkání k jídlu. Během záchvatu jsou konzumována hlavně vysoce kalorická, tučná nebo sladká jídla a jediný záchvat může představovat 10 000 - 20 000kcal. Jsou schopni zkonzumovat neuvěřitelné množství jídla a z tohoto důvodu bývá bulimie velice finančně náročná. Někteří bulimici jídlo kradou nebo podvodně získávají prostředky na nákup potravin.
Nasycení sice přináší uvolnění, ale v zápětí se dostavuje pocit viny, selhání a nechutě nad sebou samým. Záchvaty přejídání proto bývají doprovázeny stejně nutkavou tendencí zbavit se požité potravy co nejrychleji a jakýmkoliv způsobem. Zvracení či projímadlo jim přinese dočasnou úlevu, protože se zbaví snědeného jídla a tím aktuelně sníží svůj strach z obezity. Na abnormálnost svého chování mají náhled a bývají proto více motivováni k léčbě.
Mentální bulimie má rovněž pozvolný průběh. Nemocní se pomalu dostávají do stádia, kdy choroba začne narušovat jejich život a vede k různým somatickým poruchám, obvykle méně závažným než u mentální anorexie. V tomto období už nejsou schopni se normálně najíst. Buďto hladoví, nebo se přecpou. Obvykle jedí tajně a v ústraní se zbavují snědeného jídla, protože se za své chování stydí. Jejich hmotnost značně kolísá, v závislosti na aktuální fázi onemocnění.
Bulimie bývá častěji spojena s jinými problémy v oblasti sebekontroly, např. užíváním alkoholu, léků či drog. Zdravotnické statistiky uvádí, že 20 % dívek ve věku od 12 do 25 let má zkušenosti s přejídáním a následným zvracením.
Poruchy příjmu potravy nepovažuje většina laiků za chorobu, něco takového je pro ně těžko pochopitelné. Dospělí je hodnotí jako hloupost dotyčné osoby, která se v tomto směru chová nepřiměřeně. Okolí nemocného má sklon potíže bagatelizovat, protože jde vesměs o mladé dívky, jejichž chování nebývá obecně považováno za rozumné. Lidé se nemocnému snaží pomoct, ale zároveň mají zlost, že dělá takové nesmysly a sám si škodí. Cítí se bezmocní a jejich úzkost někdy vede ke zkratkovým rozhodnutím, jejichž důsledky mohou ještě více zhoršovat rodinné klima a mezilidské vztahy (násilné krmení, zavrhování nemocného apod.) Hrozí riziko zhoršení problémů.
1.4 Další poruchy příjmu potravy
Infantilní mentální anorexie
Anorektické chování u dětí ještě před nástupem puberty.
Symptom nočního přejídání
Opakované nutkavé vybělování ledničky v noci, které se podobá záchvatům bulimiček. Občasný nájezd na ledničku je normální, ale nesmí se z toho stát pravidlo. Je to spánková porucha vyvolaná vnějšími vlivy. Objevuje se u lidí s normální váhou, ale vede k obezitě. Častěji jde o úzkostlivější a depresivnější lidi.
Emoční porucha spojená s vyhýbáním se jídlu
Lidé, kteří mají "propojený" žaludek s
mozkem. Jsou-li ve stresu, nervózní.. Nejsou schopni sníst ani kousek jídla. Je to pro většinu populace normální, ale i tohle může přerůst v extrém (heslo: všeho moc škodí!!!).
Syndrom vybíravosti v jídle
Každé dítě je aspoň trochu vybíravé, ale opět platí heslo, že všeho moc škodí. Může se jednoduše stát, že dítě začne odmítat úplně vše kromě jediného druhu jídla, což dětskému organismu v žádném případě neprospěje.
Syndrom pervazivního odmítání
Dítě odmítá úplně vše. Jídlo, pití, pohyb, mluvení, jakoukoliv komunikaci, či péči o sebe.
Ruminace
Vyskytuje se u kojenců a batolat a jde o opakovanou a častou frekvenci "ublinkávání" bez jakékoliv nevolnosti.
Pika
Pojídání nestravitelných látek a věcí (hlíny, papíru, vlasů, odpadků,...). Jedná se o děti nebo retardované dospělé.
2. Terapie - léčba
Klasický přístup
Hospitalizace v nemocnici či jiném středisku pro poruchy příjmu potravy, která trvá kolem 2 měsíců. Uplatňuje se, naučit pacientku správnému stravování a dodržování jídelníčku. Je poučena o následcích nejedení a nad každým jídlem bdí sestra. Ale nikdo není krmen násilím, pouze v případě, že se jedné o ohrožení života a metabolické i minerální rozvrácení, je pacient/ka vyživován/a uměle sondou. Hospitalizované anorektičky si však někdy dokonce vytrhávají hadičky umělé výživy.
Úkolem je přibrat na určitou hranici a dokud pacient/ka nedosáhne oné váhy, může mít zakázané některé věci (vycházky, různé činnosti, ...). Druh léčby se hlavně soustředí na tělo, ale používají se i formy psychoterapie, skupinová terapie, relaxační cvičení, arteterapie,...
Tato léčba je dobrá, ale ne vhodná pro každého. Nevýhodou je důraz na váhu a jídlo, na což pacient/ka myslí v této době nejvíce. Princip: nebudeš jíst - nepůjdeš na vycházku, se pro léčení mentální anorexie v některých případech nehodí.
Rodinná terapie
Na léčbě se podílí celá rodina. Pacient/ka už na svůj problém není sama a posezení s psychologem pomůže v mnoha věcech i rodičům. Pokud pacient/ka není v kritickém stavu, není hospitalizována. Rodinná terapie se hodí spíše pro pacienty/ky, kteří žijí s rodiči.
Interpersonální terapie
Vztahová terapie, např. partneři. Jinak totéž, co rodinná terapie.
Kognitivně-behaviorální terapie
Vhodná u mentální bulimie. Učení racionalizovat a poznávat své pocity, které vedou k záchvatům přejídání a vyprazdňování. Účinky terapie jsou rychle viditelné. Tato terapie ale samotná nestačí k vyléčení se. Doporučuje se kombinovat s interpersonální terapií či ostatními terapiemi.
Skupinová terapie
Scházení více pacientů a konzultování problému a pocitů mezi sebou i přítomným psychologem. Doporučuje se při zotavování. Vhodnější pro bulimičky, které jsou komunikativnější a otevřenější. V jedné skupině mi neměli být dohromady anorektičky i bulimičky a nemělo by docházet k výměnám informací o hubnutí, dietách či jiných návodech. Proto je nutné, aby skupina byla po celou dobu pod dozorem psychologa.
Farmakoterapie
Podávání léků. K léčbě anorexie ani bulimie nestačí, ale je dobrým podpůrným prostředkem. Jedná se o antidepresiva a léky zmírňující úzkosti. Také sem můžeme zahrnout hormonální léčbu jako prevenci před osteoporózou.
Arteterapie
Vhodná pro všechny tělesné a duševní nemoci. Jde o manuální práce - malování (vodovkami, temperkami, pastelkami) na libovolné nebo určené téma.
Ergoterapie
Pracovní terapie. Od vyrábění papírových skládanek až po přesazování květin.
Hipoterapie
Zvířecí. Významný je vztah člověka a zvířete, neboť se liší, než vztah mezi lidmi.
Montreaux
Neboli terapie podle Peggy Claudie-Pierre. Vlastní metoda léčby v australské klinice. Probíhá hospitalizace, kde má každý pacient 24 hodin denně svého ošetřovatele, který se od svého svěřence téměř nehne. Ten má úkol pacienta třeba 2 hodiny přemlouvat, aby snědl trochu té kaše či ji nešel vyzvracet. Má za úkol ho rozptylovat a zahrnovat láskou. Pacienti tak postupně ztrácí pocit méněcennosti.
Gestalt terapie
Založil Fritz Perls. Porpvé se objevila v 50. letech v USA a v ČR se začala rozvíjet až po roce 1990. Zaměřuje se na pocity člověka a má spíše zážitkový charakter. Vhodná pro otevřenější lidi a k léčbě úzkostných stavů: fobie, deprese, poruchy příjmu potravy, nízké sebevědomí, traumata ze zneužívání, znásilnění,...
Kdo z nás si někdy v životě nepovzdechl: „Kdybych tak byl/a hubenější, měl/a užší boky, svaly na břiše, nebo něco podobného, tak podle mě lže sám sobě. Okolo nás je spousta lidí, kdyby však byli všichni na kost hubení, tak muži budou toužit po ženách lidově řečeno „Krev a mléko" a ženy zase po mužích s pěkným bříškem. Vždycky chceme to, co nemůžeme mít a to co máme toho si nevážíme. Proto bych ráda, kdyby se o této nemoci vědělo všeobecně víc a aby lidé, kteří se s něčím takovým setkají, jen lhostejně nemávli rukou s tím, že jde jen o dočasný stav. Někdy je právě lhostejnost první impulz k tomu, aby dívka či hoch začali hladovět. Proč? Pro koho? Pokud někomu vadíte takový jací jste, tak se zkuste zamyslet jestli ten člověk stojí za to, abyste se s ním nadále zahazovali. Pojďte bojovat proti těm kteří nastolili hubenost do naší doby, aby naše děti už nemuseli trpět hlady, protože je to právě „in".
Použitá literatura:
Hartl, P.: Psychologický slovník, Praha, Česká typografie, 1993, ISBN 80-90 1549-0-5
Vágnerová, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese,-Vyd.3., rozš. a přeprac. - Praha: Portál, 2004.-872s. ISBN 80-7178-802-3
