Profesionální chování ve zdravotnictví

Profesionální chování je v poslední době jedním z hlavních předpokladů k profesnímu růstu každého jednotlivce, skupiny zaměstnanců i zaměstnavatelů v jakémkoli z oborů, kde dochází k interakci pracovníka a klienta.

To co tvoří „profesionální chování", je možné shrnout do tří pojmů: odpovědnost vůči klientovi, erudice a kolegialita. Pokud nedochází ke konjunkci těchto složek, nevzniká žádoucí efekt. Zde by bylo možné použít přirovnání: chceme-li získat hnědou barvu, smícháme žlutou,modrou a červenou, smícháme-li jen žlutou s modrou získáme pouze zelenou, tzn. zcela jiný efekt.

V minulosti jsme se setkávali a bohužel stále setkáváme s nevyvážeností nebo dokonce s absolutní absencí výše zmíněných složek profesionálního chování. Každý z nás již zcela jistě zažil situace s nepříjemnou prodavačkou v samoobsluze, s řemeslníky, kteří svou práci fušovali, s arogantními úředníky, ba dokonce se zdravotníky, kteří si nás nevšímali ve chvílích pro nás třeba i nejtěžších.Tyto příklady vyplývají především z odpovědnosti ke klientovi, jejíž nedostatečnost pociťujeme ze všeho nejvíce, a která jako složka profesionálního chování chybí v české společnosti i nadále, téměř 14 let po „Sametové revoluci" a půl roku před vstupem do evropské unie. Především z tohoto důvodu bych se v této úvaze rád věnoval především komunikačním problémům. Nemyslím si totiž, že by byla naším problémem kolegialita nebo erudice pracovníků ve zdravotnictví.

Ve své relativně nepříliš dlouhé praxi zdravotního bratra jsem se setkal s širokým spektrem zdravotníků z mnoha oborů a pacientů s různě závažným onemocněním. Problém komunikace ve zdravotnictví můžeme pozorovat hned na několika úrovních:

1)Komunikace mezi zdravotnickým personálem

2)Komunikace zdravotníků s klienty (pacienty)

3)Komunikace zdravotníků s veřejností.

Jak už bylo řečeno, všechny výše zmíněné složky profesionálního chování (profesionality) spolu úzce souvisí, ale v případě první úrovně je dominantním činitelem kolegialita. Kolegialita může být v určitých případech velmi prospěšná, avšak v jiných právě naopak, a to především ve chvílích, kdy jde na úkor pacienta (přehlížení nemocných, nezodpovědnost). Pokusím se vyjasnit předešlou větu na příkladu: před pár lety se v jednom „JIP teamu" provozoval „zajímavý" způsob, jak si vyhradit více času na stmelování kolektivu. Postačilo několik zápalek chytře vsunutých do signalizačního zařízení přístroje pro umělou plicní ventilaci (čímž byl zablokován zvukový alarm) a hned bylo sloužícímu teamu dopřáno nerušeného nočního odpočinku, popř. debaty. Nezbývá než dodat - geniální! Tehdy k poškození pacienta nedošlo, ale následky takovéto nezodpovědnosti mohli být letální.

Velkým problémem se mi také jeví nedostatečná úroveň komunikace lékařů a středního zdravotnického personálu. Často se mi zdá, že jsou to dvě na sobě nezávislé skupiny pracovníků, které nemají přehled o práci té druhé (přeneseně: pravá ruka neví, co dělá levá). Přesto si každý laik představí pod pojmem „zdravotnický team" lékaře a sestru.

V případě druhého bodu bych nechtěl mluvit o empatii, protože si myslím, že je to schopnost, která je u každého více či méně vrozená a tudíž se jí dá jen těžko učit. (Alespoň teoreticky to nelze. Zdokonalovat tuto schopnost na podkladě empirie pravděpodobně lze.) Profesionálnímu chování se však naučit jde. Jako profesionál se nikdo nenarodí, tím se buď stane nebo nestane. Je třeba si uvědomit, že prosté získání diplomu nedělá člověka profesionálem. K úspěšné komunikaci s pacientem zcela stačí držet se několika zásad: každý člověk je individualita, i my jsme individuality. Naší prvotní rolí na tomto světě je role člověka. V komunikaci s pacientem by pro nás měla být tato pozice tou výchozí. To, že jsem také zdravotník, je až na druhém místě. Nedopusťme, aby došlo k této bariéře. Buďme pacientovi víc přítelem a partnerem. Nejsme jeho nadřízení, ale ani podřízení. Spolupracujme, jde nám přeci o stejnou věc. Respektujme povahu pacienta, jeho nálady a buďme schopni kompromisu. Ukážeme-li nemocnému lidskou tvář, bude toho schopen i on. V kolektivu zdravotníků buďme jednotní v tom, co pacientovi říkáme, nezapomínejme, že je pro nás nejdůležitější pacientova důvěra. Pokud říkáme každý něco jiného (často se stává, že se pacient ptá na stejnou otázku každého člena teamu zvlášť), může se lehce stát, že nabytou důvěru ztratíme. Budeme-li se o toto snažit a začne-li se nám to dařit, myslím, že máme vyhráno.

Ke třetímu bodu mám jen jednu větu: „Prosím, méně cizích slov!!!"

Předpokládám, že problémy, které jsem zde nastínil, nemají zcela globální charakter, nicméně setkal jsem se s nimi a myslím, že prvním krokem k řešení problému je jeho pojmenování.