Trocha zubní historie

Zubní kazy samozřejmě trápí lidstvo už od doby kamenné a je známo, že zubní protézy a můstky se běžně vyráběly již 700 let př. n. l. Etruskové zapouštěli náhradní chrup ze zvířat do zlatých držáků, ale nahrazovali chybějící chrup převážně jen v místech, která jsou vidět při mluvení. Féničané zase zhotovovali falešné zuby ze slonoviny a upevňovali je v ústech zlatými drátky.

Trhání čili extrakce zubů byla ve starověku velmi bolestivou a traumatizující záležitostí (používala se i jako trest) a pacienti se jí právem obávali. Ošetřující často vyrval nebožákovi i kus čelistní kosti a dásně. Zuby se trhaly holou rukou nebo různými více či méně vhodnými kleštěmi (o kleštích ne trhání zubů psal už Hippokrates 459 let př. n. l.). Některé dochované záznamy uvádějí, že extrakcí postižený nešťastník po zákroku nezřídka zemřel!

Zubařské a nebo mučící nástroje? (18. st.)

Lékaři však již tehdy bolavé zuby nejen trhali, ale snažili se je také různými způsoby zachránit. Jeden z otců stomatologie, Aulus Cornelius Celsus, doporučoval trhat zuby, až když se viklají, a radil je dobře čistit. Zuby si s pomocí párátka ošetřovali staří Řekové i Římané. Indové je čistili snítkami fíkovníku a Číňané už měli zubní kartáčky. 

"Jest-li bolesť zubóv nová, tehdy kadidlo ať drží na těch zubiech, v nichž jest bolesť žije, a druhdy ať pozře. V čas také přistúpenie bolesti suol hořkú vlož do pytlíka a vlož na zuby. Bolesť velmi krotí", radil pacientům s bolavým chrupem perský lékař Rhazes (860 – 940). Jeho dílo přeložil ve 12. století Vilém Burgundský, v češtině se objevilo v 15. století a po něm je zredigoval v 19. století městský archivář v Praze Karel Jaromír Erben. Rhazes nabádal k pravidelné péči o zuby – lidé si je měli čistit bobovou moukou nebo vikví. 

Pro obyvatele starověkého světa se stal noční můrou "zubní červ", ve kterého lékaři obecně věřili. Psali o něm už ve starověké Mezopotámii. Asi 1800 let př. n. l. se objevil návod pro zaříkávače, osvobozující od "červa". Doporučoval lapidárně: "Zaraz jehlu do bolavého zubu - chytni červa za nohu!" Červ se dokonce hubil vypalováním zubu. Římský lékař Scribonius Largus, osobní lékař císaře Claudia, radil v 1. století n. l. vykuřovat červa kadidlem s narkotickými účinky. Zubní červy jako nesmysl odsoudil až v roce 1757 řezenský přírodovědec Jacob Christian Schäffer.

Nákres protézy z první poloviny 18. století

Nové metody léčení zubů přinesl až středověk a novověk 

"A je-li to nutné, můžete zub provrtat malým vrtákem, aby tepelná síla působila na nemocné místo," hlásal v roce 1427 italský lékař a spisovatel Giovanni ď Arcoli. Byl prvním, kdo radil ošetřovat zub s pomocí zlaté fólie, vyplňovat zkažený zub zlatem a podávat ledové obklady. Bohužel léčení chrupu příliš neovlivnil – zejména na vesnici se o zuby stále starali především potulní mastičkáři a trhači zubů. 

Od 16. století lékaři trhali zuby tzv. pelikánem – speciálními kleštěmi, připomínajícími velký ptačí zobák. V té době se prosadil důležitý objev – italský astronom Bartolomeo Eustachi sepsal teorii o tom, že zuby nejsou kosti, ale zvláštní orgány. Dokázal také, že dětské a stálé zuby nemají žádný společný kořen, což se původně předpokládalo. Byli ale i jiní zubolékaři s prapodivnou léčbou. Eisenašský lékař Christian Franz Paullini v 17. století například radil, aby chorý vložil do děravého zubu havraní lejno! Pak se prý konečně zub úplně zkazí a sám vypadne. A zub se podle něj nejlépe "vyleští" vlastní močí. Paullini byl močí úplně umanutý, neboť ji doporučoval i na nedoslýchavost a hluchotu. Své dílo završil knihou "Léčení bitím", v níž zamýšlel člověka s nemocným zubem prostě zpráskat metlou a bičem. Naštěstí se podobné metody nevžily a péče o zuby se zlepšila poté, kdy se v 18. století stala ucelenou vědou chirurgie. To přineslo nové způsoby operativních zákroku a to i při léčbě očí a zubů. Nové světlo do nepohodlného světa umělého chrupu vnesl pařížský dentista Nicolas Dubois de Chérmant (1753 – 1824). Vytvořil porcelánové, údajně nerozbitné zuby "bez zápachu". Získal tak v roce 1791 patent, který mu na 15 let zajišťoval monopol v této oblasti. Měla o ně zájem zejména šlechta. Všechny zuby se vyráběly z jednoho kusu materiálu, až v roce 1808 vyrobil lékař Fonzi z Paříže jednotlivé zuby. Sériově se umělé zuby začaly vyrábět v Americe ve Filadelfii od roku 1825 v podniku W. Stocktona.

Zubní kartáčky z roku 1907

Díky zavedení amalgám u v roce 1880 a porcelánových výplní se výrazně zlepšilo léčení zubů. Úlevu od nesnesitelně bolestivých zákroků přinesl v roce 1846 zubní lékař William Morton z Charltonu ve státě Massachusetts, který objevil éter. Zpočátku jej využíval při trhání zubů a pak i při složitějších operacích. Od roku 1887 se začal jako lokální anestetikum používat kokain a později novokain. Nebezpečí infekce při zubařských zákrocích s následným hnisáním výrazně eliminoval antiseptický pracovní postup Josefa Listera z roku 1887. Pro stomatologii se stalo zajímavým i používání rentgenu a využití speciální vrtačky Američana Beala Morrisona z roku 1871. Všechny novinky se postupně objevovaly i v českých zemích. 

"Dnes pokládám za velmi důležité, aby stomatologové měli znalosti z psychologie a psychiatrie. Vrtačka je horší nástroj než kleště. Bolest, způsobená vrtačkou, např. při krčkovém kazu, je kapitola sama pro sebe. Thomas Mann, jenž tak dobře znal problémy lékařství, ve svém prvním románě Buddenbrookové nechá jednoho z Buddenbrooků zemřít po extrakci", tak se zamýšlel nad zubním lékařstvím známý psychiatr profesor Vladimír Vondráček. 

Jako malý navštěvoval Vondráček lékaře Karla Wachsmanna, považovaného za jednoho ze zakladatelů českého zubního lékařství. Dalšími známými postavami české dentální scény se stal například profesor František Nessel, který je považován za otce českého zubního lékařství, jeho syn Dr. Eduard Nessel, zubní lékař Jan Jesenský a často můžeme v těchto souvislostech zaslechnou i jméno zubního lékaře Františka Neuwirta. Až do konce první světové války brojili proti zásahům zubních lékařů zastánci domácí léčby. Například český časopis Přírodní lékař doporučoval při bolesti zubů výplachy úst, sprchování těla a odmítal trhání zubů. Farář Kneipp nabádal: "Nikdy nedávej si ni jediný zub tahati, nýbrž dbej o utišení bolesti, kdykoli některý zub začne boleti, neboť milejší je mi vždycky zub kotlavý nebo vyžraný než žádný." Jaké měl on sám zuby není známo. Jisté je pouze, že léčil bolest svého chrupu poléváním hlavy, kolen a kyčlí. Většina lidí se však již v té době držela raději stomatologů.

Autor: redakce Stomateam